Tu malebnou dřevěnku v centru Nýdku lze snadno minout. Je totiž ukrytá v zeleni. Obývá ji už neuvěřitelných 99 let Aniela Kupcová. Stěhovat se už nehodlá. Chce dožít tam, kde prožila krásné i těžké chvíle svého života, kde vychovala dvě děti a napsala spoustu básní.
Psal se rok 1920, kdy na svět přišla holčička Aniela. Bylo jaro a Nýdek byl malinkou vesničkou se spoustou zajímavých lidí. Aniela rostla a už na základní škole nešlo přehlédnout, že je jiná než ostatní dívky. Více si všímala přírody a neustále si něco zapisovala. V osmi letech začala psát básničky. „Dokonce si pamatuji, o čem byla ta první. Zrovna se vyklubala kuřátka, a tak jsem o nich napsala,“ vzpomínala s úsměvem Aniela Kupcová.
Čas plynul a dívka psala čím dál více. Začala pracovat v třineckých hutích. „Jezdila jsem s tatínkem do práce autobusem o hodinu dříve a měla tak spoustu volného času. Co jsem tedy dělala? No pochopitelně psala básničky,“ pokračovala Aniela. Prozradila, že někteří lidé se jí zpočátku dost smáli a dělali si z ní pro její romantickou duši legraci. Jí to ale ani moc nevadilo. Měla svůj svět plný poezie a krásy.
Pak ale přišla druhá světová válka. „Tehdy bylo nebezpečné psát, natož ještě psát v polském nářečí. Raději jsem proto všechno, co jsem dosud napsala, spálila v kamnech. Němci mě poslali pracovat do lesa, ale to bylo moje štěstí. Byla tam sice těžká práce, ale byla jsem šťastná, že jsem v přírodě,“ vzpomínala dále.
Už na škole se Aniela Kupcová seznámila s mládencem, který jí byl velice blízký. Byl kulturně založený stejně jako ona. A po válce si řekli své ano. Měli dvě děti, holčičku Ewu a syna Bronisława. Aniela se už do třineckých hutí nevrátila a zůstala v domácnosti. Starala se o rodinu i o hospodářská zvířata. A zase psala básničky i prózu. Většinou všechno končilo v šuplíku, jen občas se stalo, že něco vydaly Zwrot nebo Głos Ludu. Aniela
vždy psala v místním nářečí po naszymu a tu a tam básnička vyšla i v polských novinách.
Spisovatelka a básnířka v jedné osobě byla kulturně velice činná. Režírovala nýdecký ochotnický soubor, zpívala v místním pěveckém sboru. Byla aktivní členkou folkloristicko-kulturní sekce Hlavního výboru PZKO a členkou Grupy Literackiej „63“ v Třinci. Všude i se svým mužem sklízela úspěchy. Jen šuplík se stále plnil básněmi, a to až do doby, než bylo autorce více než šedesát let. Tehdy jí její kamarádka Ewa Milerská rázně řekla: „Máš nádherné básničky a je hrozná škoda je nechat někde ležet.“ A přesvědčila kamarádku, aby svou tvorbu ukázala Danielu Kadłubcowi, známému učenci lingvistiky a folkloru. Povzbudil ji, že je její dílo mimořádné a rozhodně musí pokračovat v psaní i účasti v literárních soutěžích.
Přišel rok 1987 a Aniele vyšla první kniha s názvem Korzenie. Byla to sbírka básní psaných slezským nářečím a byly v ní i verše Ewy Milerské a Anny Filipek. Rok nato vydala další knihu Malinowy świat. V roce 1997 vyšla kniha Połotane żywobyci a v roce 2005 sbírka Po naszymu pieszo i na skrzydłach. Až ve vyšším věku se tedy stala Aniela Kupcová opravdu známou osobností. Začali ji zvát na besedy, různé přednášky a akce. A teprve v této době našla své literární štěstí, které celý život usilovně hledala.
Aniela Kupcová má jedinečný recept na dlouhý život – vždy totiž dělala jen to, co ji bavilo a naplňovalo štěstím. Její básně i próza jsou plné romantiky, života v přírodě i mezilidských vztahů. A jaká je její nejšťastnější vzpomínka? „Na mého muže. Moc jsem ho milovala, a i když už dávno zemřel, nepřestávám na něj myslet. Byl vlastně mou jedinou životní láskou,“ dodala básnířka.