Na začátku příběhu byl návrat k přírodě. Na konci, ale jen pomyslném, stojí podnikatel, který má svou vlastní firmu a vyrábí neskutečně dobrou medovici neboli medový likér. David Czyž dokázal, že postavit se na vlastní nohy a žít si svůj sen může každý.
Když byla Monika Lysková z Mostů u Jablunkova malá holčička, věčně koukala své babičce pod ruce. Sledovala, jak sbírá bylinky, vaří své sirupy a čajíčky, tajně jí ujídala z hrnce, a aniž by nad tím přemýšlela, učila se zajímavosti o bylinkách, o jejich léčivé moci i o tom, jaké chutě jsou nejlepší. Tenkrát jí ani nenapadlo, že jednou bude stejná jako babička. To totiž přišlo až za dlouhá léta.
Nebýt jeho, spousta folklorních souborů by neměla v čem tancovat. A mnoha chlapům by padaly gatě, protože by nebyl nikdo, kdo by jim ušil parádní kožené opasky. A protože sám ve folklorním souboru tančil, zná všechny potřeby tanečníků. Díky tomu se umí Karel Kufa vcítit do pocitů svých zákazníků.
Sedí u piana a hraje písničky na přání, jako by měl někde v hlavě ukrytý trezor, ve kterém je má všechny schované. Tak to ale samozřejmě není. Říká, že dobrý muzikant musí umět zahrát vše, co zná, jen tak zpaměti. A Jiří Zabystrzan tedy dobrý muzikant je. Navíc je i ředitelem Základní umělecké školy v Třinci. Takže pokud se o někom dá říct, že má povolání jako koníček, je to právě on.
Když posloucháte jeho příběhy, máte pocit, že slyšíte shrnutí asi deseti lidských životů typických pro bouřlivé dvacáté století. Jiří Gawlas pochází z rodiny se šlechtickými kořeny, jeho otec byl kulak a sám měl problémy s minulým režimem. Miluje filozofii, poezii, byl ochotníkem, je sečtělý a umí vyrobit samodržící točité schody jako jeden z mála v České republice. A to je jenom na okraj…
Život předurčují často náhody. Kdyby se kupříkladu Ivo Konvička dostal hned na vybranou vysokou školu, pravděpodobně by nikdy nezačal s moderním pětibojem. A dost možná by ani nežil v Bystřici, ve které by více než pravděpodobně nikdy nevznikl vyhlášený pětibojařský oddíl.
Když člověk umí a chce pracovat, má spoustu dobrých nápadů a podnikavého ducha, musí se mu zákonitě dařit. Filip Lysek z Mostů u Jablunkova je zářným příkladem mladého muže, který ví, co chce, a taky si jde za svým snem. Je tesař, řezbář, dobrovolný hasič a už rok soukromý zemědělec. Energie má na rozdávání a plánů spoustu.
Po tatínkovi zdědila talent řezbářský. Po babičce zase trpělivost a zručnost pro předení a pletení. Obě tradiční řemesla ovládá Erika Trojková perfektně. Říká, že jí krásně vyplňují skoro všechen volný čas. V létě spíše pracuje se dřevem, v zimě zase s přízí. Výsledkem jsou loutky a čepice, ve kterých je dobře dětem i dospělým.
Pokud byste se zeptali Boženy Pyszkové z Jablunkova, zda byla pekařina její jasná volba, pravděpodobně by se smíchem odvětila, že určitě ne. Vyučila se totiž prodavačkou textilu a oděvy také lidem dlouhá leta nabízela v Jablunkově i Třinci. Pak ale přišel životní zlom a ona i se svým mužem dopadla rovnýma nohama do pekárny. A tu provozuje dodnes.
Tu malebnou dřevěnku v centru Nýdku lze snadno minout. Je totiž ukrytá v zeleni. Obývá ji už neuvěřitelných 99 let Aniela Kupcová. Stěhovat se už nehodlá. Chce dožít tam, kde prožila krásné i těžké chvíle svého života, kde vychovala dvě děti a napsala spoustu básní.
Když mají mladí muži 21 let, často je nejvíce zajímají dívky, rychlá auta a divoké party. Adam Tyrlík to ale má nastavené úplně jinak. Jeho světem jsou rodinné lázně, přesněji řečeno Bylinné lázničky. Když za ním zavítáte do Komorní Lhotky, pochopíte.
Lidé mají různé koníčky a záliby. Někdo rád čte, jiný sportuje, další zase třeba sbírá pivní tácky. Czesław Kraina z Českého Těšína se rozhodl, že zmapuje historii místních domů. Má u toho jedinou podmínku, musí být postaveny do roku 1939. Nutno podotknout, že to dělá sám a zdarma.
Malá horská obec Bukovec má jednu zvláštnost. Tamní sedláci velice dlouho odolávali kolektivizaci a dokázali si ponechat svá hospodářství. Lidé drželi při sobě a nedopustili, aby o nich někdo cizí rozhodoval. A právě z této vesničky pochází Adam Rucki, římskokatolický kněz, který dokázal, že navzdory okolnostem může člověk dokázat všechno, co si zamane. Byť třeba jen o něco později, než si naplánoval.
Denis Szalbot je zvláštní mladík. Je mu 16 let a je téměř jisté, že takového pianistu jeho věku byste hledali jen těžko. Nejprve vás překvapí, když rozezní klaviaturu. Pak nastane druhý šok, to když začne zpívat. A napotřetí vás dostane třeba dokonalým korejským přízvukem.
Život je někdy nevyzpytatelný a přináší těžké chvíle. Občas se ale stane, že i ty nejhorší věci později přinášejí pozitiva. Tak například Stanislav Baselides z Jablunkova by dost možná nikdy nezjistil, jak zručným je řezbářem, kdyby se mu nestal vážný úraz. A tak se nyní může aspoň trochu utěšit tím, že všechno zlé je na něco dobré.