Denis Szalbot je zvláštní mladík. Je mu 16 let a je téměř jisté, že takového pianistu jeho věku byste hledali jen těžko. Nejprve vás překvapí, když rozezní klaviaturu. Pak nastane druhý šok, to když začne zpívat. A napotřetí vás dostane třeba dokonalým korejským přízvukem.
Jako malé dítě byl Denis velice neklidný a až přehnaně živý. Když už nevěděli rodiče kudy kam, dali mu sluchátka na uši a pustili vážnou hudbu. A přišlo překvapení. Chlapeček se jako mávnutím kouzelného proutku zklidnil a soustředěně poslouchal. Od té doby rodiče dítě občas takto zabavovali, aniž by tušili, jak velkou roli hudba bude mít v životě jejich syna.
Když měl Denis 7 let, lékaři oznámili rodičům, že zřejmě bude jedním z lidí na autistickém spektru, a později mu diagnostikovali Aspergerův syndrom. Takoví lidé mívají potíže v komunikaci a sociálním chování, ale na druhou stranu je jim dopřán průměrný až nadprůměrný intelekt a velice často i v něčem vynikají.
Malý Denis nejprve chodil do folklorního souboru, zkusil dramatický kroužek, protože už v raném dětství vynikal i perfektní pamětí. Pak jej rodiče zapsali na klasický zpěv na Základní uměleckou školu v Třinci, což byl dobrý tah. Chtěli přidat i nějaký hudební nástroj, aby se mohl sám při zpěvu doprovázet.
A tak jej maminka přihlásila i na hodiny klavíru. Už po půl roce hraní, na první předehrávce, bylo zřejmé, že lépe rozhodnout nemohla. „Hrál jsem tam s paní učitelkou Tichou noc. Bylo to myslím moc pěkné,“ vzpomínal s úsměvem Denis. Rodiče i ostatní posluchači byli dojati, s jakým citem a přesností dokázal melodii zahrát. Denis měl osm let a začínala se mu rozjíždět kariéra, v níž stěžejní roli měla hrát právě paní učitelka Elena Pustowková.
Následoval raketový vývoj. Všem bylo jasné, že v Třinci vyrůstá mimořádný hudební talent. Postupně přicházely úspěchy v soutěžích a ve dvanácti letech dostal pozvánku, která se neodmítá. U příležitosti paralympiády se v Jižní Koreji ve městě Pyeongchang konal hudební umělecký festival pro hendikepované. „Hrál jsem tam Walz od Chopina a Toccatu od Izáka Berkoviče. Nebyl jsem ani moc nervózní. Byl to pro mě naprosto úžasný zážitek hrát před tolika lidmi,“ pokračoval pianista.
Na otázku, zda jej jako hudebníka něco v Jižní Koreji překvapilo, odvětil: „Oni hrají muziku trochu jinak. Mají ji velmi dobře nastudovanou a jsou technicky dokonalí. Ale trochu mi v jejich podání chybí cit.“ Denis přítomné v Koreji překvapoval nejen hrou na klavír a zpěvem, ale i tím, že se naučil několik frází a s perfektním přízvukem byl schopen je i používat. Ostatně, spoustu vět si pamatuje dodnes, a to i proto, že se na festival ještě jednou vrátil - za dva roky na výslovné pozvání pořadatelů s nabídkou zahrát na zahajovací ceremonii pro všechny účastníky a hosty festivalu. Odměnou a uznáním za jeho excelentní výkon mu pak bylo osobní pozvání korejského premiéra k jeho stolu při slavnostní večeři.
O tom, jak fenomenální talent na jazyky Denis má, svědčí ještě jedna příhoda. Když do České republiky měla přijet jihokorejská prezidentka, dostali v pražském spolku Adventor, který Denise podporuje, myšlenku na poděkování za účast na zmiňovaném festivalu. S paní prezidentkou se pak sešel v Lichtenštejnském paláci a poděkoval jí v jejím rodném jazyce. „Na učení projevu jsem měl asi jen pět dnů. Bylo to náročné, ale myslím, že jsem to nakonec dobře zvládl i před tou spoustou novinářů,“ usmál se skromně Denis. Jeho maminka Daniela to rozhodně potvrdila. „Měli u sebe i překladatele, a on i paní prezidentka byli jeho projevem nadšení,“ chválila syna.
Dalším velkým zážitkem bylo pro chlapce pozvání do pražského Rudolfina, které bylo v podstatě reakcí na jeho účinkování v Normálním autistickém filmu, oceněném Českým lvem, a kde dostal příležitost si zahrát s Českou filharmonií v rámci projektu Kdo se bojí České filharmonie? Na přípravu společného vystoupení měl Denis opět velmi málo času.
„Zkoušku s filharmonií jsem měl až den před koncertem. První houslista mě upozornil jen na jednu chybu, ale ukázal jsem mu své noty a on musel uznat, že to hraju správně,“ vzpomínal dále Denis. V Rudolfinu měl svou vlastní šatnu a pozornost velké hvězdy. A jak se mu hrálo s velkým hudebním tělesem? „Dobře. Ne, absolutně skvěle! Nedokážu to ani popsat,“ hledal slova mladík.
Minulý rok ukončil Denis základní školu a zamířil studovat Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. „Byla to pro mě velká úleva. Z hluku normální školy jsem se dostal do prostředí, které je mi velice blízké. Takže sice jsou prázdniny, ale do školy se moc těším,“ usmál se student, který rozhodně nemá problém pracovat i v létě.
Denis Szalbot má absolutní sluch. Krom toho vyniká i svým nadšením pro studium hudby a její historie. Nebojí se ale ani výzev. Díky tomu jej nyní znají všichni skalní fanoušci třineckých Ocelářů. Mladík totiž doprovázel ve Werk Areně při play-off předzápasová vystoupení krasobruslařek skladbou Carmina Burana od německého autora Carla Orffa. „Hokeji a Ocelářům fandím, jsem přece z Třince, kde je to úplně přirozené. Ze sportovních fanoušků jsem ale měl nejprve respekt. Při hře jsem se postupně uvolnil, zvykl si na odlišné akustické podmínky haly a myslím, že i diváci byli nakonec spokojení. Rozhodně to bylo úplně jiné než koncertovat s filharmoniky. A extraligový titul byl i pro mě tou pomyslnou ´třešničkou´ na tomhle dortu!“ smál se mladý Denis.
Nyní má talentovaný Třinečák před sebou několik let studia. Co bude pak, je ve hvězdách. Vždyť má teprve 16 let. „Možná bych chtěl v budoucnu rekonstruovat staré melodie, ale určitě se chci věnovat starší hudbě. Chtěl bych se naučit hrát i na nějaký starobylý nástroj, třeba na gusle nebo loutnu,“ plánuje Denis. Ať to dopadne jakkoliv, jisté je, že u hudby Denis určitě zůstane. Nevšední talenti jeho druhu se totiž nerodí každý den.