Když posloucháte jeho příběhy, máte pocit, že slyšíte shrnutí asi deseti lidských životů typických pro bouřlivé dvacáté století. Jiří Gawlas pochází z rodiny se šlechtickými kořeny, jeho otec byl kulak a sám měl problémy s minulým režimem. Miluje filozofii, poezii, byl ochotníkem, je sečtělý a umí vyrobit samodržící točité schody jako jeden z mála v České republice. A to je jenom na okraj…
Jiří Gawlas pochází z Mostů u Jablunkova. Jeho babička byla z rodu Reichenbachů a otec zdědil grunt, na kterém sedlačil. Kdyby nepřišli komunisti k moci, život malého Jiříka by se nejspíše vyvíjel úplně jinak. Tak se z otce stal kulak a z dítěte nepřítel režimu. „Jako jedno z mála děcek v Mostech jsem nechodil do pionýra. Pochopitelně mi to dávali dost znát. Pamatuju si například, jak mě ředitel školy, kam jsem chodil, bil. Jednou mě ale chytil nějak špatně a já jsem ho kousl do ruky. A to tak silně, že jsem mu vykousl kus kůže. Byl z toho obrovský poprask,“ vzpomíná dnes už s úsměvem Jiří Gawlas.
Byl chytré a bystré dítě. Naštěstí i velice manuálně zručné, a protože bylo přímo nemyslitelné, že by mohl ve své době studovat, vyučil se stolařem. Byl rok 1962, když syn kulaka s buržoazním původem musel na vojnu. Ještě před odjezdem se stihl oženit a vyrazil splnit svou občanskou povinnost.
Aby toho všeho nebylo málo, provedli na vojně s přáteli jednu protirežimní provokační akci a skončili ve vojenském vězení. „Kupodivu mám na tu dobu moc hezké vzpomínky. Shodou náhod a okolností se v tom vězení doslechli, že jsem docela dobrý stolař.
Tamní důstojníci měli po okolí svoje chaty a všem do jednoho se líbil styl známého architekta Jurkoviče. A já to s dřevem uměl a dokázal jsem pracovat, jako bych měl v ruce jeho návrhy. Tak si mě brali na ty chaty, kde jsem jim je předělával do Jurkovičova stylu. Mě práce vždycky hodně bavila, a tak jsem si svou vojnu vlastně ve štěstí odpracoval,“ pokračoval Jiří Gawlas.
Po návratu z vojny začal chodit do práce, ale tajně si udělal dřevařskou dílnu a načerno podnikal. „Jenže mě někdo udal a já jsem vyfasoval dvouletou podmínku. Naštval jsem se a odešel z Mostů do Horní Lomné, abych měl klid. Vzal jsem práci v lese u koní. Bylo to nádherné období, možná moje nejšťastnější. Vždyť jsem byl v přírodě a u milovaných koní,“ zasnil se Jiří Gawlas. Měl ale podnikavého ducha a věčně v lese být nechtěl. Ještě před revolucí si vzal neplacené volno a opět začal podnikat. Vybudoval si svou stolárnu a řezal dřevo.
Po revoluci podnikal Jiří Gawlas už oficiálně, ale nebyl schopen splatit dluhy. A tak stolárnu prodal, dluhy splatil a pustil se do výroby točitých schodů. Proč? Prostě je někde viděl, a tak se mu líbily, že se chtěl naučit je vyrábět. „Bylo to těžké, všechno jsem se učil za pochodu a sám. Takže když jsem vyrobil první schody, tak moc se mi nelíbily, že jsem je ve vzteku rozřezal motorovou pilou,“ prozradil Jiří Gawlas. Když vyřezal schody druhé, zažil dle svých slov jogínskou extázi z dobře vykonané práce. Zážitek byl tehdy tak silný, až z něho omdlel.
Jiří Gawlas vyrábí jedinečný druh točitých schodů z různých druhů dřeva. Pracuje ručně a nepoužívá žádné hřebíky. Schody umí jednoduché i různě zdobené. Mimochodem, jeho schody najdete například na horské chatě Kamenitý. „Všechno si dělám sám, nakreslím si projekt, sám si všechno nařežu, upravím i sestavím. Je to těžká práce, ale nesmírně krásná. Na schodišti není jediný schod stejný a má také jednu příjemnou vlastnost - nevrže,“ popisoval Jiří Gawlas. Že pracuje se dřevem, je na něm znát na první pohled. Má totiž poněkud méně prstů. Přišel o ně při práci s bruskou. Ale jak je patrné, při práci mu to až tak moc nevadí.
Jiří Gawlas je muž mnoha tváří. Pokud se odmyslí trochu drsnější slupka, najdete člověka se zálibou ve filozofii, v knihách i divadle. Sám v mládí vystupoval s ochotníky a dodnes si pamatuje spoustu divadelních replik.
„Můj otec uměl sedm jazyků. Mimochodem, byl polský důstojník a jen náhodou nezemřel v Katyni. Už ho tam vedli, ale měl hlad a v nestřežený okamžik zalezl do pole s řepou. To mu zachránilo život. Nicméně jsem chtěl říct, že jsem hodně po něm. Matematika mi vždycky šla výborně a také zálibu v knihách mám po něm,“ překvapuje každou větou Jiří Gawlas.
Stejně tak i historkami, které doslova sype z rukávu. Třeba o tom, jak se jel podívat do Prahy na Leteňskou pláň na papeže Jana Pavla II. Úplně náhodou se střetli pohledem a papež, který si povídal s dalšími lidmi, zamířil k němu. „Mluvili jsme spolu polsky, a tak nějak jsme si padli do oka. Chvíli jsme si povídali a zjistili šílenou věc, totiž že se naši otcové navzájem dobře znali. Svět je někdy strašně malý,“ usmíval se stolař.
Jiří Gawlas má osm dětí, z nichž to nejmladší, syn, má teprve jedenáct let. V Horní Lomné má svou dílnu a pracuje v ní s radostí a štěstím člověka, který v životě našel svou cestu navzdory ztíženým podmínkám, které mu bývalý režim připravil. Když se na něj podíváte, vidíte mu jeho štěstí vryté do tváře.